Praha a první setkání po 6-ti letech přátelství

By Karolína - 12:19:00



 Jak jste už asi z názvu poznali, tak dneska půjde o článek týkající se mýho výletu do Prahy, kterej nebyl jen tak obyčejným výletem. Bylo to zároveň poprvý, co jsem jela do Prahy sama. Jsem totiž hrozný jelito a jsem schopná se ztratit kdekoliv, takže jsem se nejvíc bála přestupů na vlak a tak. Naštěstí to dopadlo dobře a já zjistila, že to je mega jednoduchý.

 Do Prahy jsem jela z jednoho jedinýho důvodu. A to z toho, že jsem se domluvila se svou internetovou kamarádkou Eliškou, kterou znám už od roku 2011, že bychom se mohly konečně sejít. O tom si ale víc povíme až za chvilku.

 Všechno vyšlo skvěle, jelikož jsme měli čtvrtek a pátek podzimní prázdniny. Takže jsem se ve čtvrtek sbalila a vyrazila RegioJetem směr Olomouc a z tama do Prahy, kam jsem dorazila okolo půl třetí. Z hlaváku jsem vyrazila na metro, odkud jsem dojela na Smíchovský nádraží, kde jsem měla ubytko. Naštěstí jsem vyšla z metra správnou stranou a měla jsem vstup do metra tři baráky od ubytování. Byla jsem ubytovaná v pensionu Akát, kde jsem měla objednanej jednolůžkáč. Pokoj byl fajn, přidávám i fotky a měla jsem i dvě snídaně v ceně. Jediný, co mi nevyhovovalo, byla stará okna přes který šlo všechno slyšet, takže jsem se cítila, jak kdyby tam ta okna vůbec nebyla.





 Nicméně, jakmile jsem dorazila na pension, tak jsem se převlíkla, sbalila do pytle to nejdůležitější a šla zpátky na metro a opět dojela na Můstek. Měla jsem totiž domluvenej sraz s kámoškou se kterou jsem byla i na Humbooku (malej report tady). Zašly jsme na oběd do Bageterie a pak šly do Costy do Palladia, jelikož v ,,naší" Costě bylo plno. Cestou do Palladia jsme potkaly Ondřeje Rumla ze Superstar. V Palladiu jsme proseděly nějakou tu hoďku a pak se šly podívat do Zetka, který vlastní Jirka Král. Komický to bylo ve chvíli, kdy jsme tam vešly a byly jsme nejstarší návštevníci (pokud teda nepočítám rodiče, kteří tam seděli a čekali, až jejich děti dohrají). Měla jsem v úmyslu si koupit Baxovu mikinu, ale bohužel od něj nic neměli, a tak jsem si pořídila aspoň Gejmrovo tričko a náramek. Pak jsme se s kámoškou rozloučily, já si skočila ještě koupit nějaký jídlo a jela jsem na hotel. Jo a pokud jste fanoušci či fanynky Jirky Krále, tak do Zetka jděte, máte 99% šanci, že jej potkáte, protože tam tráví opravdu hodně času.



 Dalšího rána jsem se z postele vykopala až asi po desátý hodině. Bylo mi od noci nějak blbě od žaludku (přičítám to únavě a problémům s páteří, který momentálně mám), takže jsem nebyla ani na snídani a snědla jsem si jen musli sušenky, který jsem si přivezla. Naštěstí se mi později už udělalo dobře, takže jsem se trochu zlidštila, převlíkla a vyrazila do města. Trochu pršelo, ale než jsem dojela na Karlovo náměstí, tak bylo po dešti. Z Karlova náměstí jsem zamířila do krypty, kterou musím při každý návštěvě Prahy navštívit. Bez krypty to totiž nejde. Strávila jsem tam pár minut, a pak vyrazila na metro na Národní třídu, odkud jsem dojela na Náměstí republiky.



 Teď se konečně dostáváme k tomu nejdůležitějšímu bodu celýho článku. Jak jsem řekla už na začátku, tak se s Eliškou znám neuvěřitelných 6 let během kterých jsme se ani jednou osobně neviděly. Poznaly jsme se na Alíkovi a po nějaký době si začaly psát na fb, až nám z toho vykvetlo přátelství. Jelikož jsme ale každá z úplně druhýho konce republiky, tak není úplně jednoduchý se sejít. Ale tentokrát jsme si řekly, že už to nemůžeme dýl odkládat, protože to už je trapný. Domluvily jsme se, že se sejdeme v půl jedný před Foot Lockerem u Palladia. Byla jsem tam dřív, a tak jsem zatím odepisovala na zprávy, když mě najednou někdo objal. A byla to Eliška. Musím říct, že to bylo hrozně emotivní a naprosto neuvěřitelný. Bylo fakt těžký uvěřit, že jsme se konečně sešly. Když jsme si předtím psaly, tak jsme si říkaly, že se obě před tou druhou hrozně stydíme, ale mně to takhle přišlo, jak kdybychom byly sousedky a scházely se každej den. Zašly jsme na oběd, trochu poseděly, a pak jsme vymyslely, že bychom zašly do toho opěvovanýho Waf-Waf. Já si teda nic nedala, ale Eliška si dala palačinku s nutellou, nějakým posypem a čokoládovou zmrzlinou a daly jsme si i čaj. Nebyly jsme z toho nijak odvařený, protože plecháčky byly celý oprýskaný a špinavý a můj měl na rukojeti něco zaschlýho.

 A to je konec mýho povídání. Pak jsme se totiž rozloučily a já v sobotu ráno frčela domů.

  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů